Čistě instrumentální alba nemám moc v lásce. A mám k tomu pádný důvod. Málokterý z hudebníků pouštějících do podobných projektů má na to, aby udělal kvalitní instrumentálně pojatou desku a dokázal jí dát srdce stravitelnosti i pro obyčejného posluchače. Povětšinou se jejich snaha degraduje na šílený exhibicionismus, jímž si tak trochu kompenzují komplexy méněcennosti ve vlastních kapelách. Uvedu jeden příklad za všechny. Janne Wirmann, člen vždy vynikajících CHILDREN OF BODOM a jeho WARMEN. Přesto jsem doufal, že Michael Pinnella bude něco jiného. Ten je přece člen a zároveň jeden z hlavních pilířů vždy vynikajících SYMPHONY X. Na zmínky o SYMPHONY X reaguji mimochodem dost hystericky už od dob své nebeské lásky k jejich zatím poslední desce „The Odyssey“. A i tentokrát jsem tedy stál ve vroucném očekávání.

A jak to dopadlo? No, docela i dopadlo. Oproti mým prvotním strachům není Pinnellovo album albem prstolamů, určených výhradně profesionálním klávesoidním onanistům, ale dá se dobře poslechnout i člověkem klapkově nezainteresovaným. Michael to vzal trošku zeširoka a víc než klávesovým orgiím věnoval sympatickou pozornost epičnosti a krajinomalebnosti skladeb. I když ani o ony mnou obávané rychlíkové prstoklady nepřijdete. Používá širokou řadu rejstříků, jež spřádá do citlivých melodií a harmonií, tvořící dohromady chutný komplexní děj skladeb. Je hodně inspirován klasikou a nemálo pasáží na albu i klasicky zní. A ačkoli to sám nerad přiznává, či lépe řečeno mluví o opaku, je hodně inspirován i vlastní tvorbou u SYMPHONY X a lidi, kteří znají jen jediné album jeho domovské kapely, to velmi dobře poznají. Některé skladby mi přijdou zkrátka jako skladby SYMPHONY X, jímž chybí jen nepodstatné detaily : zpěv, kytara, basa a bicí. I když vlastně ani tohle není přesný výrok. Tam, kde už Pinnellu přestává bavit klapková kooperace občas sahá k bicím a base jako rytmickém podkladu. Je jsou zde hodně využity i klavírní preludia, u kterých ovšem nejsem schopen určit, zda jde o originální nástroj, nebo o efekt. Každopádně zní velmi věrohodně. Což se ovšem nedá říct o některých již zmiňovaných zvukových rejstřících. Za největší chybu alba tak považuji občas až moc syntetické zvuky hlavního kompozičního nástroje. Zato by se mi třeba víc líbilo hojnější využití legendárních hammondek. No nic. Třeba příště.

Suma sumárum, Michael Pinnella nahrál posluchačsky i technicky přitažlivé album. Využil zde zkušenosti z domovských SYMPHONY X i znalosti klasické hudby. Vše spojil dohromady pomocí maximální míry hudební preciznosti a podařilo se mu úspěšně transplantovat i ono pomyslné hudební srdce.